Kapitola 1.
Karel začínal být nevrlý. Přecházel po domě sem tam a přemýšlel, jak to za těmi, dnes příšernými, zavřenými dveřmi vypadá. Zdálo se mu to být jako celá věčnost, co volal porodní báby, které se pak s jeho ženou uchýlili do pokoje za těmi zavřenými dveřmi.
,,Co tam proboha můžou dělat tak dlouho?‘‘ ptal se každého kdo šel zrovna okolo. Většinou to byl někdo ze služebnictva. Většinou dostal stejnou odpověď jako předtím: ,,Nic se nebojte, všechny co tam jsou, jsou ženy a ty ví co mají dělat.‘‘ Pokud mu neřekli toto tak mu řekli něco podobného, ale žádná z těch vět nedokázala Karla uklidnit. Chtěl svou ženu vidět.
Konečně se otevřeli ty dveře, které již Karel začal proklínat. Vylezla jedna z porodních báb a řekla Karlovi, že se může podívat za svou ženou a dítětem. Záměrně neřekla pohlaví miminka, ale ani to nezůstalo pro zbytek domu dlouho v tajnosti.
,,Je to holka." rozezněl se po chodbách i všech pokojích zvučný hlas pána domu. ,,Já mám dceru." zvolal Karel znovu a něžně políbil svou ženu Annu, aby dal najevo jak je šťastný. Ona se na něho mile usmála, chvíli se na sebe jen v tichosti koukali a vychutnávali si pocit novopečeného rodičovství.
Anna se po chvíli zeptala, jaké jméno by chtěl Karel své dceři dát.
Karel chvíli přemýšlel a pak řekl: ,,Mně by se líbila Natálka." Anna se na něho ani nepodívala a bez sebemenšího zaváhání řekla: ,,To je opravdu hezké jméno. Naše malá se tedy bude jmenovat Natálie Hansonová."
Karel chtěl ještě alespoň malý moment zůstat u Anny, ale jedna ze služebných ho vyhodila s výrokem, že si paní potřebuje odpočinout a přítomnost pána by jí jen rušila.
Měla pravdu. Když se nad tím Karel zamyslel a na svou ženu se podíval, opravdu si všiml, že není ve své kůži. Byla bílá jako křída, jen její ústa byla jako vždy dokonale červená.
Nebylo to tím, že by měla svou oblíbenou rtěnku. Její krásné plné rty byly stále takto neodolatelně červené. To byla jedna z věcí, které Karel na Anně obdivoval. Ale hlavní věc, proč se do ní zamiloval, byla úplně jinde. Anna byla pro něho prostě ta prává a teď se začal bát, aby o ni nepřišel.
Přejel ji starostlivě pohledem a lehce jí přejel hřbetem ruky po čele, aby se ujistil, že nemá horečku. Ještě před odchodem z pokoje se jí otázal, jestli je jí dobře. Chtěl mít jistotu, že jeho milované nic nechybí. Když ho totiž služebná vyhazovala, začal se o svou ženu velice bát.
Anna měla velmi těžký porod. Služebnictvo prohlásilo zázrakem, že to ona i dítě přežily. Bohužel je téměř jisté, že by Annu porod dalšího dítěte vyčerpal natolik, že by ho nepřežila, a tudíž už nesmí znovu otěhotnět.
Když to porodní asistentka, která byla u Anina porodu, řekla Karlovi, velice ho to zarmoutilo. Nevycházel ze své pracovny, dveře měl zamčené i na záklopku, kterou tam vždy měl jen na ozdobu, nikdy jí nepoužíval.
Teď jí použil poprvé a to zase dělalo strach služebnictvu. Byl tam zavřený celé hodiny a všechny odmítal pustit dovnitř. Nikoho nechtěl vidět a s nikým nechtěl mluvit.
Po dlouhém přemlouvání a nářku služebných, že se o něho bojí, aby si něco neudělal, k sobě pustil Melvina, starého, trochu mrzutého zahradníka, který pro něj byl skoro nejlepším přítelem, i když měl Karel hodně přátel, zdálo se mu, že se s ním všichni baví jen proto, že se pohybuje ve vyšších společenských vrstvách, a proto měl svého starého zahradníka rád. Často se na něj obracel pro radu, Melvin byl pro něj takzvanou studnicí moudrostí. Na Melvinovi rady vždy dal a proto i teď věřil, že má Melvin pravdu, když říká, že není všem dnům konec.
,,Máš pravdu Melvine. Nač se trápit, že nemůžeme mít další miminko, když se nám jedno právě narodilo. Jsi chytrý. Vždy mi poradíš a právě si mi pomohl pochopit, že bych měl hledět hlavně přítomnosti do tváře. Děkuji.‘‘ řekl Karel a Melvin byl velice dojat, i když to na sobě nedal příliš znát.
Poté se Melvin zeptal, jestli ho pán ještě potřebuje, že by rád odešel dodělat svou práci na zahradě. Karel mu odchod schválil a byl rád, že má takového přítele ve svém služebnictvu. A nejen on. I Melvin se těšil z náklonnosti svého pána a rád s ním trávil čas, pokud zrovna nemusel pečovat o zahradu. Navíc i další služebnictvo mělo svého pána i jeho ženu ve velké oblibě.
Karel byl křesťan. Věřil, že je každé dítě boží dar, a že Anna nemůže mít další dítě, protože si bůh myslí, že si ho nezaslouží. Byl však pevně rozhodnut, že všem dokáže, že tomu tak není a jak on tak Anna si to dítě zaslouží. On bude tím nejlepším otcem nebo se o to alespoň pokusí.
O Anně jako o té nejlepší matce nepochyboval. Kdykoli přijeli nějací známí s dítětem, Anna se hned rozzářila. S miminkem v náručí jí to ohromně slušelo a navíc se k nim opravdu uměla chovat. Měla prostě mateřské pudy v sobě.
Karel sice věděl, že ho to, že nemohou mít další miminko, bude vždy mrzet, ale to neznamená, že to musí dávat najevo Anně a všem okolo. Nechce nikoho ze svých blízkých rmoutit v tak šťastnou chvíli. Proto se rozhodl, že se tím nebude trápit a alespoň Natálku si patřičně rozmazlí. Náhle si byl jist, že si to s Natálkou opravdu užije.
Karel byl čím dál tím šťastnější. Za jeden den mu měřič štěstí stoupl snad o sto procent, což pro něj byl momentálně nejvyšší stupeň.
A měl být proč šťastný. Měl se čím chlubit. Jeho dcerka byla opravdu krásné miminko, vážila přes 4 kg a měřila 53 cm. Podle Karla to bylo to nejkrásnější miminko na světě a on to přisuzoval tomu, že se narodila té nejkrásnější ženě, té jeho ženě.
Každým okamžikem miloval Annu více. Miloval jí každou častí svého těla, každým svalem, každou vráskou. Byla to pro něho žena, bez níž by nemohl žít. Byla pro něj jako voda v poušti. Tak jedinečná, tak důležitá. A teď když se narodila Natálka si to uvědomoval o to více. Ale také si uvědomoval, že stejně jako se voda v poušti vypaří, stejně tak prchlivá je lidská duše, lidská láska a hlavně, stejně tak se může život z těla ,,vypařit''. Toho jediného se v tuto chvíli bál.
Anně byly dopřány dvě hodiny odpočinku, ale poté už to Karel nevydržel, padali na něho chmurné myšlenky a měl pocit, že musí svou ženu vidět, jinak mu snad pukne srdce.
I přes snahu služebnictva, udržet ho od paní co nejdéle aby si pořádně odpočinula, šel za ní. Měl opravdu divné tušení. Jeho myšlení se ubíralo stále jedním směrem. Smrt nejbližších. Nechápal proč ho to do Annina pokoje tolik táhne, ale měl prostě nepřekonatelné nutkání otevřít dveře a svou ženu zkontrolovat. Rychle vyběhl schody a svou těžkou rychlou chůzí, směřoval do pokoje Anny.
Když otevřel dveře a vešel do ložnice, uviděl něco, co mu rvalo srdce. Nemohl ze sebe vypravit ani slovo jak ho to co viděl ranilo. Ale když se po pár vteřinách chvíli vzpamatoval věděl, že musí něco udělat.
,,Zavolejte doktora, okamžitě!" zařval přes celý dům na služebnictvo a ještě trochu tišeji dodal: ,,Doufám, že není příliš pozdě."
Melvin byl první, kdo postřehl jeho příkaz, a i přesto, že měl na jazyku snad milion otázek typu ,,co se děje?'', běžel k telefonu a bez jakéhokoli zaváhání volal lékaře.
Jůlie, Anina pokojská, nesla právě své paní čistě vyprané povlečení. Když slyšela křik svého pána, stála zrovna na posledním stupínku schodiště. Okamžitě zahodila veškeré prádlo, které držela na ruce v košíku, včetně povlečení pro paní, a rozeběhla se směrem k ložnici.
Jen co vyběhla schody a pohlédla do otevřených dveří, udělalo se jí nevolno. To co viděla, bylo opravdu příšerné.
Její paní ležela na zemi v kaluži krve. Jůlie se otočila, aby na svou paní nemusela koukat, a snažila se vzpamatovat. Chvíli byla úplně mimo sebe strachy a vyděšením, ale poměrně rychle začala přemýšlet, jak by mohla své paní pomoci.
Nic jí nenapadalo a navíc za sebou slyšela nářek svého pána. Otočila se tedy zpět. Při tom pohledu všem prolítla hlavou myšlenka na nejhorší. Z té hrůzné představy jí vytrhl Melvinův hlas: ,,Pane, již přijel doktor Lenhon."
Než mohl Karel vyzvat doktora, aby přišel za nimi nahoru, stál již Lenhon u jeho ženy a vyšetřoval jí.
Karel ho bedlivě pozoroval a chtěl se zeptat jak to s jeho ženou vypadá, ale nezmohl se na slovo. Připadal si, jako by měl v krku knedlík. Hrdlo se mu stahovalo úzkostí.
Po hodinách nekonečných vyšetření pronesl doktor nemilou zprávu:,,Není mi jasné z jakého důvodu se vaše žena snažila vylézt z postele, ale její nápad byl velice hloupý a možná za něho zaplatí životem. Tedy řeknu to takto: Při vstávání z postele byla stále velmi slabá a upadla. Při pádu se silně udeřila do hlavy. Má nalomenou lebeční kost a silný otřes mozku. Zde bohužel nemohu vyloučit ani nitrolební krvácení. Vaše žena musí na operaci a není jisté, že přežije."
Po tom co si Karel vyslechl, udělal si obrázek o tom, že doktor Anně moc velkou šanci nedává. To však nikdo v tomto domě nemohl dopustit.
Karel ihned vzal svou ženu a s Lenhonovou pomocí jí odnesl do auta. Potom Annu i doktora, jelikož doktor své auto neměl a všude chodil pěšky a nebo ho někdo vzal, protože mu mnoho lidí vděčilo za svůj život či minimálně za své zdraví, odvezl do nemocnice. Tam jí hned převzali ostatní lékaři a když je Lenhon informoval o jejích zraněních, urychleně ji odvezli na operační sál.
Operace se zdařila, ale Anin stav se vůbec nezlepšoval. Bylo tomu spíše naopak a Karel již ztrácel veškerou naději. Avšak stále zůstával u své ženy a ani na okamžik jí nechtěl nechat samotnou.
Po pár hodinách mu Melvin vysvětlil, že Anně takto nepomůže, ale může pomoci doma své novorozené dceři.
Právě když se chystal odejít za Natálií a nechat u své ženy pouze Jůlii, zdálo se mu, že se Anna pohnula. Hned to řekl prvnímu lékaři, kterého u své ženy uviděl, ale všichni lékaři mu to všemožně vymlouvali a tvrdili, že to není možné. Nic z toho co řekli,Karla nemohlo odradit a k Anně se ihned vrátil a mluvil na ní.
Po chvíli ale přišel k Anně do pokoje jeden z doktorů a poprosil Karla, jestli by s ním nemohl jít na chodbu. Karel pevně doufal, že pro něho doktor má dobré zprávy a šel s ním. Když se ale na doktora podíval, bylo mu jasné, že žádné dobré zprávy nemá a vzápětí se dozvěděl, že je tomu spíše naopak.Doktor mu s otřesným výrazem v obličeji řekl, že Anna umírá, a že jí žádný z lékařů nedává téměř žádnou naději na přežití.
Jen co to dopověděl, otočili se oba směrem ke sklu do Annina pokoje a nyní již i doktor spatřil, že se Anna opravdu hýbe. Oba se k ní okamžitě vydali a s nadějí sledovali co se bude dít. Chvíli jí pozorovali, ale když se znovu nepohnula, doktor to vzdal a chtěl odejít. Když se ale otočil, začala pomalinku otevírat oči. Celou nemocnicí se najednou rozhlásila zpráva, že se stal zázrak, protože Annu prý při životě drželi jen přístroje.
Karlovi bylo jedno jestli to byl zázrak nebo ne, hlavně že byla jeho žena živá a snad brzy i zdravá a mohl ji stále milovat a vychovávat s ní jejich dceru.
Jakmile si tohle uvědomil, chytil Annu za ruku, aby věděla, že je u ní a že jí velmi miluje a bude jí ve všem oporou.